|
DURKHEIM, ÉMILE (1858-1917), vynikající sociolog francouzský, pokusil se přebudovat sociologii v skutečnou vědu „očištěnou" od vší filosofie a metafyziky, takže by se zabývala svým předmětem, to jest lidskou společností, stejně objektivně, jako např. chemie se zabývá prvky a přírodní vědy přírodními jevy. Ve svých Pravidlech sociologické metody (Les rěgles de la méthode sociologique) vytyčil pro sociologii přísné směrnice; naštěstí je nedodržel, takže jeho kniha poslední a nejdůležitější, Elementárníformy náboženského života (Lesformes élémentaires de la vie religieuse), nejenže není „očištěna" od filosofie, ale přináší naopak filosofii velmi zajímavou. Lidská společnost, učí Durkheim, je právě tak jako každý jedinec nadána vědomím: toto vědomí nazývá Durkheim na rozdíl od jedincova vědomí individuálního vědomím kolektivním. Kolektivní vědomí se od individuálního vědomí ostře liší; jsouc postaveno mimo individuum a nad individuem, pozoruje věci v jejich stálé a zákonité podobě, a vidí proto dále a lépe než jednotlivec; je na jednotlivcích nezávislé, a naopak jednotlivci jsou závislí na něm, neboť od něho přejímají rozmanitá mravní, náboženská, právní a logická pravidla: je nositelem Kantových apriorních kategorií, takže každý jednotlivec je ve svém poznání světa závislý na svém společenském okolí. Vládne nad soukromým, politickým, mravním, hospodářským atd. životem individuí, z nichž se skládá lidská společnost, díky donucovací moci, jíž je nadáno. Dokud člověk žije v souhlase s kolektivním vědomím, není si této donucovací moci vědom – podobně jako si není vědom tlaku vzduchu. Přesvědčí se však o její existenci, jakmile se postaví kolektivnímu vědomí na odpor. „Pokusím-li se porušit právní normy, obrátí se proti mně tak, aby mému činu zabránily, je-li ještě čas, nebo aby jej zvrátily do jeho normálního tvaru, je-li proveden a je-li náprava možná, anebo aby mne donutily jej odpykati, nernůže-li být jinak napraven. Jedná se o zásady čistě mravní? Kolektivní vědomí udržuje na uzdě každý čin, který proti němu hřeší, dozorem nad chováním občanů, jimž vládne ... Jsme tedy hříčkou klamu, který nám namlouvá, že jsme sami vytvořili to, co se nám vnutilo zvenčí." (Les rěgles, I) Tyto formulace, k nimž Durkheim byl zcela logicky dohnán tím, že stroze oddělil veškeré sociální jevy od psychologie, vyvolaly množství námitek, které se vesměs shodují v tom, že Durkheimův pojem kolektivního vědomí není vědecký, nýbrž metafyzický, ano, mystický; význačný francouzský sociolog Gabriel Tarde nařkl dokonce Durkheima z návratu k středověkému realismu (viz heslo Universalie). Jak sami říkáme v hesle Právo a stát, člověk se rodí do hotového světa, který narýsuje hlavní obrys jeho mravního charakteru dříve, než vykrystalizuje jeho individualita. Tento hotový svět je však pouze výslednice složitých souvztahů individuí, mas a hospodářských činitelů, a nikoli jakýsi záhadný kolektivní duch, který se nad námi vznáší a „vidí dále a lépe než jednotlivci"; pravidelnost sociálních skutečností, praví kritika, dá se vysvětlit mnohem jednodušeji a zdravému rozumu přijatelněji, než jak to činí Durkheim. K tomu nemůžeme nedodat, že Durkheimovo učení, zdá se, upírá člověku jakékoli právo na revoluci: z faktu, že nadosobní kolektivní vědomí, nadané, jak víme, donucovací mocí, vidí lépe a dále než lidé, z nichž se společnost skládá, plyne nutně důsledek, že každá revoluce proti této donucovací moci je scestná a krátkozraká, protože to, co se lidem jeví jako nespravedlivé a hloupé, je ve skutečnosti správné a dobré. – Kolektivní vědomí, respektive společnost, jest mimo jiné také pramenem náboženství: to, čemu se říká Bůh, je ve skutečnosti jen zosobněná společnost a náboženské pojmy jsou symboly povahy společnosti. Hlavní úkol náboženství je udržovat a posilovat náboženskou solidaritu. – Kromě děl už jmenovaných Durkheim napsal ještě: O dělbě společenské práce (De la division du travail social) a Sebevražda (Le suicide). [BACK] |